Ishigurův román Klára a Slunce je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není léku. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Průzračně prostými slovy vytváří záludně složitý obraz současného spíš než budoucího lidstva. Klára v něm figuruje coby výplod civilizace, v níž obyčejný, technologicky nevylepšený lidský život stále více připomíná minulost, která bude brzy definitivně překonána, případně politováníhodný omyl. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě sice i jeho nový …
Ishigurův román Klára a Slunce je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není léku. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Průzračně prostými slovy vytváří záludně složitý obraz současného spíš než budoucího lidstva. Klára v něm figuruje coby výplod civilizace, v níž obyčejný, technologicky nevylepšený lidský život stále více připomíná minulost, která bude brzy definitivně překonána, případně politováníhodný omyl. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě sice i jeho nový román patří do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.
I listened to this as an audiobook, my first checked out from Libby.
I liked the narrator's voice and felt it was generally quite well to meet the range of voices for the characters.
The book took too long to build up and the ending was too abstract and fell apart.
I also generally didn't like or understand why the characters were selected with the traits they had.
Some of the dialogue felt well played, while others felt jarring
In the end, my favorite part is Klara's relationship with the sun, which goes for the most part unexplored with other characters. This book has vague environmentalist themes.
many of the tropes that show up in this book I feel, have been better expressed in other works I've read.
I think this book would be fine for a middle schooler as it goes generally without much complexity with its readability. Though …
I listened to this as an audiobook, my first checked out from Libby.
I liked the narrator's voice and felt it was generally quite well to meet the range of voices for the characters.
The book took too long to build up and the ending was too abstract and fell apart.
I also generally didn't like or understand why the characters were selected with the traits they had.
Some of the dialogue felt well played, while others felt jarring
In the end, my favorite part is Klara's relationship with the sun, which goes for the most part unexplored with other characters. This book has vague environmentalist themes.
many of the tropes that show up in this book I feel, have been better expressed in other works I've read.
I think this book would be fine for a middle schooler as it goes generally without much complexity with its readability. Though I do think it should be followed with journaling or a book discussion. I would be curious how this book could be used to engage youth about AI ethics.
I love everything I've ever read by Kazuo Ishiguro. His prose isn't filled with vocab words and doesn't ever even feel anything but mundane, and yet somehow, every single line is poetry. This book did not disappoint. Lovely, loving, heart-rending... and also exploring the very real potential futures of artificial intelligence, machine learning, friendship, and disposability.
